close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

ff-pronásledovatel

17. května 2007 v 20:08 | TyKyNa |  FF-pronásledovatel

Sag das das nicht wahr ist sags mir jetzt
vielleicht hörst dus irgendwie - im Radio
Hörst du mich hörst du mich nicht?

(Tokio Hotel - Rette Mich)


Sotva sedmnáctiletý kluk vstoupil do supermarketu s výrazem podivného šílenství. Byl vysoký, černé vlasy měl po ramena a hnědé oči byly obkroužené černí. Rozhlížel se, jakoby snad někoho hledal.

Procházel mezi regály. Slyšel vrčení kamer, které tam ani nebyly, cítil v zádech pohled jejich skleněných očí. Ale vždyť on si chtěl dojít jen pro dvě plechovky Red Bullu. Proč ho pořád pronásledují? Proč ho sledují? Proč se na něj dívají? To mu nemůžou dát pokoj?

Popadl dvě plechovky, ani nevěděl čeho. Přál si jen zmizet z dohledu těch očí. Rychlými kroky, s neustálým otáčením přes rameno, došel k pokladně a stoupl si do fronty.

Očima přejížděl po regálech a snažil se objevit toho, kdo ho sledoval. Strašně toužil najít toho člověka(?) a vynadat mu. Říct mu, ať ho nechá na pokoji, ať ho už neotravuje. Rád by klid, nechce už být pozorován.

"Přejete si?"

Bill se vylekaně otočil po hlase a pohlédl do zamračených očích černošské prodavačky. Oči měla černé, pichlavé a pozorovala ho s výrazem nedůvěry a zvědavosti ve tváři. Ty oči se mu dostávaly až pod kůži.

"Nechte mě," vyštěkl a upustil plechovky. Padaly na zem jako v nějakém zpomaleném filmu. Snesly se jako plátek růže a s hlasitým zařinčením bouchly o zem. Rozkutálely se na všechny strany.

Bill ten zvuk nevnímal, viděl jen ty černé oči, jak se mu zapichují do kůže jako tisíce malých mečů.

"Co je vám?" nechápala prodavačka. Bill se zhluboka nadechl a vyběhl ze supermarketu. Prodavačka za ním nechápavě koukala.

Běžel celou cestu z obchodu až domů a celou cestu se ohlížel za sebe, zdali neuvidí toho, kdo ho sledoval. Samozřejmě nikoho nezahlédl, ale věděl, že tam je.Věděl to. Cítil na sobě jeho pohled, na krku ho lechtal pronásledovatelův dech.

Ani doma nenašel klid. Zavřel se do koupelny, ale i tam měl pocit, že je pozorován. Schoulil se do klubíčka vedle záchodu a třásl se. Ne zimou, to ne, ale strachem. Bál se toho, kým byl neustále sledován a nechápal, proč ho pozoruje. Jediné, co věděl, bylo, že všechno začalo od té doby, co si přečetl ty e-maily. V živé paměti měl některé řádky: "Od první chvíle, co jsem tě viděla, na tebe nedokážu zapomenout…", "Stále na tebe myslím, vkrádáš se mi do snů…" a ta nejhorší, díky které je vlastně tohle všechno: "Miluji tě, Bille. Bez tebe nejsem nic… Můj život bez tebe je strašně prázdný. Musím to ukončit… Sbohem."

Když to poprvé četl, nevěnoval tomu pozornost. Spíš se bavil tím, že ta holka i vypsala v kolik a kde se zabije. Jenže o týden později narazil v novinách na článek s titulem: "Mladá dívka si podřezala žíly! V rukách svírala fotku formana Tokio Hotel Billa Kaulitze!" Zděsil se. Utěšoval se aspoň tím, že nebyl viníkem. Nebo snad mohl za to, že se do něj ta holka zamilovala? Mohl za to, že byla nemocná?

Složil hlavu do dlaní a v očích se mu zablyštěly slzy. Jedna jediná slza, tolik podobná krystalu, sklouzla po hladkém líčku a přetřela suché rty. Slza byla horká, slaná, plná obav a smutku.

Otřel ji a rozhlédl se po koupelně, snažíc najít tu svini, která na něj upírala svůj zrak a nedokázala přestat.

"Už dost!" zamumlal, hlava mu třeštila, kachličky, kterými byla obložená koupelna, ho chladily na kůži.

"Proč mě pořád sleduješ?" nechápal. On přece za nic nemohl! Ani tu dívku neznal!

"Proč mě pořád sleduješ?" vykřikl. Hučelo mu v uších. Zacpal si je rukama. Kdyby ho sledoval někdo, kdo by ho neznal, měl by pocit, že má Bill "absťák". A Bill sám by radši zvolil absťák, než tohle. Nevěděl, jak se toho zbavit. Je to strašná noční můra, ze které se toužil probudit. Teď už chápal, jak se asi cítí soutěžící v reality show pod pohledem kamer. Jenže oni můžou odejít! On nemohl.

Popadl ho vztek. Vzal první, co bylo po ruce - ruličku toaletního papíru- a mrštil jí proti dveřím.

"Jděte do prdele!" zařval a lehl si na podlahu. Na obličeji ho příjemně studila ledová podlaha.

Usnul.

Probudil se s dobrou náladou a s pocitem, že je sám. Opravdu! Byl to opravdu ten lahodící pocit, že v místnosti je pouze on.

Uslyšel zvonek a šel otevřít. Ve dveřích stála ta prodavačka. Podivil se tomu, protože na sobě měla uniformu, kterou nosí pošťačky.

"Donesla jsem vám dopisy," oznámila mu, zalovila v brašně a vytáhla štos dopisů.

´Asi od fanynek,´ blesklo mu hlavou a převzal je od černošky.

"Díky," řekl a zavřel dveře. S dopisy se usadil na gauč. Otevřel první dopis a začetl se.

Povím ti tajemství…

Vyděsil se. Takhle přesně začínal ten dopis od té dívky, co se zavraždila. Odhodil dopis a vzal další.

Povím ti tajemství…

I tenhle dopis zahodil a otevřel další.

Povím ti tajemství…

Všechny dopisy začínaly stejně. Náhle uslyšel klapnutí dveří a myslel, že snad nechal otevřeno a dveře se teď samy zavřely. Vstal a šel to zkontrolovat. Jenže ve dveřích stála nějaká dívka. Dlouhé černé vlasy měla slepené krví a pod zelenýma očima se jasně rýsovaly kruhy. Vypadala jako sama smrt. Kolem zápěstí měla jako hrůzný náramek krvavou stopu.

"Povím ti tajemství…" zašeptala a přiblížila se k němu. Vyděšeně vykřikl a chtěl utéct, ale nohy ho neposlouchaly.

Komm und rette mich ich verbrenne innerlich

komm und rette mich ich schaffs nicht ohne dich

Rette mich dich und mich dich und mich dich und mich

(Tokio Hotel - Rette Mich)

"Bille! Proboha, Bille! Probuď se!"

Slyšel hlas, jakoby velké dálky. Byl slabý a pištivý, postupně nabíral na síle. Cítil, jak ho někdo pleská po tváři a v nose ho šimrala slabá vůně mužského parfému a cigaretového kouře.

"Bille! Kurva, Bille!" křičel někdo a Billovi byl ten hlas tak podivně povědomý. Otevřel víčka a do očí ho uhodilo sluneční světlo. Zavřel je, ale další rána do tváře ho donutila víčka opět otevřít.

Zamrkal. Nezřetelně viděl, jak se nad ním sklání někdo s dlouhými vlasy a kšiltem. Zamrkal. Postava nabyla zřetelnější obrysy a Bill poznal Toma. Své dvojče.

"Bille! Co je ti? Vypadáš strašně!" mumlal Tom a třásl s ním. Bill se mírně ušklíbl. "Dojdu zavolat sanitku," řekl Tom a vstával.

"Zůstaň," zaprosil Bill a přitáhl k sobě bratra za tričko. Nechtěl, aby Tom odešel. Nemůže ho tu přece nechat. V Tomově přítomnosti měl Bill pocit bezpečí, dokonce na sobě tolik necítil pohled pronásledovatele.

Zhroutil se Tomovi do náruče a rozvzlykal se.

"Pořád mě pronásledují," šeptal na hranici slyšitelnosti. Tom to však slyšel.

"Kdo tě pronásleduje?" nechápal. Ve tváři se mu zračila obava o Billa. Poslední dobou si všiml, že Bill je hrozně roztěkaný, vyděšený a vypadá čím dál tím hůř. Vyděsilo ho, když ho našel ležel v koupelně na zemi. Bál se, jestli se mu něco nestalo.

"Nevím," zašeptal Bill. "Nejspíš ona."

"Ona? Kdo ona?" chtěl vědět Tom. Pronásledovalo je spousta holek, ale přece se kvůli jedné Bill nerozsype.

"Podřezala si kvůli mně žíly, kvůli mně je mrtvá," šeptal Bill vyděšeně. Toma polilo horko a po zádech mu přeběhl studený mráz. Kvůli Billovi se zabila nějaká dívka… Pane bože!

"Bille, ty za to nemůžeš. Ty jsi ji nezabil!" namítl.

"Zabil," nesouhlasil Bill. "Nevědomky jsem ji zabil. Nepřišel jsem ji zachránit. Doufala, že přijdu a zabráním jí v tom. A já nepřišel." Billovi selhal hlas a hlasitě vzlyknul.

"Ne, Bille. Ty za to nemůžeš," domlouval bratrovi Tom, ale bezvýsledně. Bill stále vrtěl hlavou a opakoval: "Zabil jsem ji, zabil jsem ji, zabil jsem ji…"

Tom nevěděl, co dělat. Bill potřeboval pomoct, ale Tom nevěděl, jak by mu pomohl. Jediné, co věděl, bylo, že Bill už nebude nikdy takový, jaký byl. Jediná fanynka ho dokázala zahnat až na okraj propasti a shodila ho dolů. Jediná fanynka ho dokázala zničit. Začal je nenávidět. Všechny. Zničily jeho bratra. To nejcennější, co v životě měl. Měl ho rád víc, než svou vlastní matku. Vždyť spolu byly celý život, nikdy se od sebe nehnuli. Kvůli němu by klidně i zemřel.

"Nezabil´s ji," pronesl tiše k Billovi. Ten stále plakal v Tomově náručí, naprosto na dně.

"Zabil jsem ji, zabil jsem ji, zabil jsem ji. Já jí zabil!" vykřikl Bill.

"Ne, Bille! Nezabil! Nezabil jsi ji!" Teď už křičel i Tom a i jemu unikla slza. Nikdy nebrečel. Nikdy. A teď… Jenže nikdy taky nešlo o Billa. Nikdy na tom nebyl Bill tak špatně jako teď.

"Ale ano, zabil," odsekl Bill. "Můžu za to já!"

"Ne!"

"Ano!"

"Bille, ty nemůžeš za to, že byla nemocná," namítal Tom, nevypadalo to ale, že by Billa přesvědčil.

"Mohl jsem ji zachránit," šeptal Bill tiše a znovu se schoulil do klubíčka. Lidská troska, prolétlo Tomovi hlavou. To z něj udělaly fanynky. Lidkou trosku.

Komm und rette mich ich verbrenne innerlich

komm und rette mich ich schaffs nicht ohne dich

Rette mich dich und mich dich und mich dich und mich

Když Tom naposledy viděl Billa, spal. Ležel mezi čistě bílými peřinami a ve tváři měl vepsanou bolest a strach. Pleť měl sinalou a pod očima neuvěřitelně tmavé kruhy. Byly to už dva roky od události v koupelně, ale Tom na to nikdy nezapomněl. Tenkrát mu Bill v náručí usnul a Tom zavolal pro sanitku. Odvezli Billa a Tom měl pocit provinění, věděl, že ho kvůli tomu Bill bude nenávidět, že kvůli němu bude muset strávit léta v blázinci. Byl to nejhorší den jeho života.

Neměl pravdu v tom, že ho Bill bude nenávidět. Bill ho totiž ignoroval. Ignoroval všechny. Uzavřel se do svého světa plné smutku, výčitek, bolesti. Všechny Tomovi návštěvy strávil tím, že přivázaný k posteli, zíral apaticky z okna a sledoval vrány, jak poletují po obloze.

Vždycky, když Tom od Billa odcházel, plakal. Vždycky. Nedalo se to snést. Jedinou útěchou pro něj bylo, že Billa ten někdo přestal pronásledovat. Aspoň to tak vypadalo. Bill se totiž už nerozhlížel po tom pronásledovateli. Možná si na to zvyknul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

čtete rádi FF příběhy???

Ano 80.8% (21)
Ne 19.2% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama